Povídky Taoworld   

           Povídky z druhé řeky

 

 

 

 

 

 

 

                Úvod

Pár slov autora

 

 

Krátké povídky z druhé řeky, vlastně ze čtvrté... jsou vlastně záznamy. Záznamy ze světa, který je pro nás stejně tajemný jako vždy býval, a bude. Valná většina povídek je z druhé řeky, některé se přibližují té třetí, možná čtvrté.

Kam která povídka patří nechávávám na čtenáři, jelikož přímé kategorizování by bylo zavádějící. Voda jakožto živel má schopnost prolínat skrze bariery, a tak i jistá kvalita našeho vědomí nemá jasně stanovené hranice.

První řekou nazývám stav mysli soustředěné ve světě na kterém jsme se většina z nás dohodli. Jsou v ní obsažené náhledy a názory, jenž běžně používáme, lineárně uspořádané události, ......

Je více než samozřejmé, že jestliže se začneme zaobírat událostmi v dalších řekách, i břeh samotné první řeky přestává být jasně definovatelný, jasný, periodický.....

Přesto používáme definice alespoň k jakési orientaci v prostoru a čase.

Pro druhou, třetí, .....atd. řeku jsem záměrně žádné definice neutvářel, chtěl jsem jim ponechat jejich svobodu, ať již je jakákoliv.

Proto jsem se snažil do záznamů z druhé řeky pokuď možno nevkládat první.( i když je to prakticky nemožné) Nechat záznam co možná nejvíce svobodný ve své zkušenosti. Nepoužívám specialní jazyk –zatím, což by mohlo napomoci svobodě projevu, ne však srozumitelnosti pro čtenáře.

Doufám jen, že některé z povídek Vás mohou oslovit nebo ispirovat, tak jako to dělají mě, a jsem za to rád.

Nabízím zde kousek “ svého světa druhé řeky” , i když je Vám doufám jasné, že svět nikomu nepatří, a že je natolik propletený že jakékoliv přivlastňování je zcela nemístné a ignorantské.

Přeji Vám příjemnou plavbu naší řekou!

 

Ota tao

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka první

Úvod – ještě z první řeky

Dopis Evě

 

Snažil jsem se zapomenout, ale nemohu. Nechci tě už potkávat když tak odmítlas mě, ale přesto tě vídám za druhým břehem a jsi jednou z nejopravdovějších společnic. Potkávám tě tam totiž často.

Už jsem opustil snahu přiblížit se ti na prvním břehu. Máš svůj život, svou lásku, své dítě, a já to chápu.

Je mi to ovšem všechno k smíchu. Jak můžeš být tak rozštěpená? Nebo bych snad měl říct, jak mohu žít takhle roštěpený?

Mezi těmi dvěma náhledy se potkávám. Mezi těmi dvěma náhledy žiji.

Chtěl bych se dozvědět, jak žije druhý břeh a jakými silami je živen. Nevím ale ,ani, jak žije břeh první. A TŘETÍ BŘEH PŘECI NENÍ. A přesto na něm putuji, a nevidím východisko.

Ledaže najdu břeh čtvrtý . čtvrtý , který zaťuká na moje okno.čtvrtý , kterého se nejdříve leknu, ale pak si uvědomím, že na něj už dlouho čekám,a pak to bude úleva.Protože na třetím břehu nic není, tak mě zajímá, co bude na čtvrtém.

Ale ze všeho nejvíc si přeji, aby byl břeh jeden. Jen jeden, se všemi břehy za sebou. A já se budu procházet po březích, svobodný.Nic tak nechci na všech březích, jako svobodu.

 

Toužím totiž po svobodě.

Již dlouho.

A to jsem ti chtěl Evo napsat, než zas odejdu na druhý břeh.

Adam

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krátké povídky z druhé řeky

/vlastně ze čtvrté/

 

 

I.

Díl první

 

 

 

 

 

Povídka druhá

Zámek

 

Jean je v pasti. Jen co se probral ze spánku, nebo lépe řečeno z jakéhosi omámení, zjistil, že je na jídelníčku 

panstva upírů.

Sedí na posteli, před ním se naparuje jakýsi služebník a ukazuje s vyláštním zaujetí pro věc jak přetahuje plátěné pytlepřes zbytky zmrzačených lidí. Zvláštní je, že pánové snědí vždy jen kousek, nechají dotyčného žít , a pak......

Už odešel. Jako názorná ukázka přicházivší budoucnosti to úplně stačilo. Jean je jak zvíře zahnané do kouta.

Chce se mu brečet ale i to mu připadá zbytečné. Kolem něho se válejí na posteli další oběti. Jsou jako v apatii. Jeanovi se chce křičet, něco dělat, něco dělat proti nim.Cožpak se všichni jen smířili s tím , že se nechají sežrat?!

Jeho postel je u okna. Nemá žádné mříže.Slyšel, že nemá cenu utíkat. Slyšel, že by ho upíři stejně chytili.

Otevírá dvojité barokní okno. Venku je hezky. Léto. Slunce a mraky. Dělá , že se jenom dívá a přitom čeká 

na reakce služebníků.

Jsou pryč.

Okamžik rozhodnutí, a, přehupuje se přes okení rám ven a utíká jako zběsilý. Nedívá se zpátky , a nemyslí na apatické obličeje lidí čekající na smrt bez sebemenšího vzdoru.

Město je nedaleko, dosahuje jeho zdí jen co zbíhá z kopce. Je sám překvapený , že ho nikdo nesledoval, nikdo nehonil. Možná že doběhl do bezpečí  

než služebníci zjistili že zmizel.

Teď už ví, jakým postavám se má vyhnout. Upíři se poznají podle očí. Mají je zvláštně zakalené, ale jak přesně ,

 to ví jen on.

Jean prochází ulicemi, někdy se plíží okolo zdí když spatří ty zvrhlé bytosti v davu, obloukem se jim vyhýbá.

Ostatní lidé na tržišti se s nimi klidně baví! Jak by jen po nich skočil a zakroutil by jim krk, ale ještě je příliš slabý,

 a pak, samotní lidé by ho odsoudily a trestali. Stejně odcestuje z tohoto kraje co nejdříve.

Chtěl si jenom trochu přividělat na svém cestování, a takhle to dopadlo.

Teď si však vzpomíná! Co se stalo s Marietou a vozkem s nimiž vezli na zámek květiny a jídlo?AAAAaaa!!! 

Jak jen na ně mohl zapomenout?!

Ubohá Marieta. Co se s ní stalo? Pamatuje si jen cestu kolem zámeckého rybníka , vezli to , oč si pánové žádali,

 a pak..... neví.

Odpočine si mezi lidmi a musí se alespoň pokusit zjistit, jestli je Marieta jeste na živu. To pánům přijde draho, 

jestli zjistí, jak na ně.

Zatím je ale ještě celý roztřesený jak dnes utekl hrobníkovi z lopaty a chystá se najít útulek na odpočinek. 

V městě se bát nemusí, upíři se tu bojí ukázat svou zvrhlou tvář, je tu spousta lidí kteří by je roztrhali třeba jen rukama. Ale stejně se nebude zatím moc ukazovat, zítra je moudřejší večera.

Nachází nocleh u hostinského v hospodě co má na vývěsním štítu starou velkou botu. Jde spát, zatím co

se hosté v přízemí ještě baví.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka třetí

Cernovláska

 

Markovi se vecer nesmírně líbí.Vůbec nečekal, že by se mohla tahle přátelská párty na kterou byl pozván, 

tak vydařit. Je v sedmém nebi.

Na klíně mu sedí drobná dívka s dlouhými tmavými vlasy, ma vyhrnutý hnědý svetřík, nad své krásně 

tvarovaná ňadra, s kterými na něj udělala ještě vetší dojem, a to ona ví.

„Jseš fakt hezounká Terezko“ říká jí se zabarveným hlasem Marek, a ona se jen pochichtává a stahuje 

si svetřík zase zpátky nad pupík, protože po verandě kde sedí, prochazí několik dalších hostů.

„A co to znamená hezounká Marku?“ se rošťácky ptá Terka a úsměv jí snad samou srdečností 

každou chvíly upadne z obličeje.

„No to znamená, že máš krásný hluboký přátelský a vlídný voči, nádherný obličej, překrásný tělo, 

a nevidím žádnou vadu,...... a že bych tě nejraději samou přitažlivostí sněd. Jsi taková kůžička,

 kterou jsem vždycky chtěl, víš?“

Vysvětluje Marek, a Terka mu místo odpovědi, dává dlouhý, krásný, vlídný, láskyplný polibek, 

až ho z toho hřeje u srdce.....

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka čvrtá

Festival

 

 

Pele stojí trochu stranou dění, jelikož se holky řadí na vystoupení a on má svoje ještě dlouho před sebou. Ostatně je fesťák. Není jen jeden den. 

Sám nevěří, kolik se tu sešlo lidí.

Polovina holek má oranžové a polovina růžové skoro průhledné roucha, jdou kolem něho na podium,

takže si je klidně může všechny prohlédnout. Kouká hlavně po obličejích, protože postavy mají všechny hezké. Jak kouká jak kouká, 

nevidí žádnou ošklivou. Jedna je zajímavější než druhá.

A hele, tamhle je Gabča s Jitkou, jak se s ním před tím bavili, ZDRAVÍ SE, ALE CO, TO , TAHLE JE ALE KRÁSNÁ. Má asi nějakou hlavní roli, 

je celá pokrytá listím , má nádherný makeup, Pele neuvažuje a sbírá jakousi rekvizitu kterou si odložil její taneční partner, jde kousek s ní 

a prohlíží si jí z blízka když

Tu začne ten její křičet „kde mám hlavu, kde mám hlavu?!“

Takže Pele rekvizitu upouští na jeden se stolů a nenápadně nápadně s fištronským úsměvem zahybá doprava od průvodu, jelikož to vystoupení 

vidět nemusí, už ho vyděl, a taky by byl mezi osazenstvem nejmladší, sedí tam samí důchodci.

Potřebuje na záchod, ale kde je najít v tomhle komplexu?

Prochází kolem kurtů kde se hraje lední hokej, poznává tam kamarády ze školy.Dál jsou pak kurty na tenis, košíkovou....

A konečně, kadibudky! V tom ho zastavuje asi deset metrů od nich dlouhovlasý děda a ukazuje na karavan, 

 

kde se budou muset složit všichni kluci z jeho týmu, říká mu, že se tam prostě nějak poskládají ale aby o tom jako Pele věděl, kde ten karavan

 je a ukazuje mu na něj přes fotbalové hřiště.

Pele mu děkuje a jde na ten záchod.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka pátá

Paměť

 

Byl někde dole. Je to spodní svět , pomyslel si. Musí to být spodní svět , jelikož se tak cítí.

Je po ruce Fredericovi. Moc ho nezná , ale má tu pro něj svou úlohu. Úlohu zachovávat pocit paměti. Ale to nevěděl, jakého druhu ta paměť je.

Frederico se bez předchozího varování rozpřahuje a udeří Columba do břicha. Až teď si uvědomí, 

že Frederico měl v ruce dlouhý nůž. Pocit bolesti se jen těžko popisuje, v křeči padá Columbo na kolena.

Je ve spodním světě. Tady se takhle neumírá. Po pár minutách se probírá z největší bolesti, kterou si pamatuje jako nikdy nic jiného.

Frederico přenesl jakousi svou psychickou bolest do Columba, aby se jí zbavil, zárověň, aby Columbo uchoval její existenci.

Nebrání se. Něco se před tím stalo, tady je, aby se vyrovnaly účty.

Frederico bodá Columba ještě několikrát. Pokaždé padá vrávorající Columbo na kolena a supí bolestí. Pokaždé zas vstává a očekává další útok. Nemá tušení kolik jich ještě bude....

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka šestá

Sukně

 

 

Je jako na modní přehlídce. Není to ale přehlídka. Pár dívek v příšeří jde kolem.

Jedna, s dlouhými vlasy a flanelovou krátkou sukní se zastavuje, flirtovně se otočí a svým zadkem se mu otírá sem a tam o místa, 

kde má v kalhotech přirození. Není to žádná štíhlice ale zadek má krásně tvarovaný. 

Luc se začíná vzrušovat a ona začíná vzdychat.

Nastavuje mu ucho , a on jí ho vezme jemně do pusy a olízne ho. Líbí se jí to a nechá si to udělat se slabým siknutím ještě jednou.

Pak se otáčí a Luc se jí ptá, Jestli ji může zavolat. Nebo jestli se chce ještě vidět.

Ona říká že ne, a odchází.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka sedmá

Skály

 

 

Je tma. Je taková tma, protože není nic, co by svítilo. Kameny. Mnoho kamenů všude kolem. Je řídký 

vzduch, a kamenitá zem. Rozhlíží se do dálky a nachází jen černé hory z kamenů všech tvarů, rýsujících se proti černé obloze bez hvězd.

 Ačkoliv pár hvězd svítí, ale jsou tak daleko, že nejsou vidět. A jejich světlo se nikterak nedotýká této země.

Je opuštěný. V jeskyni.Má narudlé staré roucho v němž je zachumlaný. U plamene z jedné svíčky, jedné starodávné knihy, kterou recituje. 

Není to kniha, jako spíše listy pospané tučnou starou řečí, kterou už nikdo nemluví. Je sám. Je strašně sám. Ale, jako by tahle samota, 

měla velmi silný duchovní náboj.

Cítí, Jakoby na ničem jiném nezáleželo, než na přečtení, recitování, zpívání této starodávné knihy.

Jíž má, musí, číst a nahlas probouzet slova k životu. Ty slova jsou živá, jsou více a více živá, čím více je říká ,

 a tím oživuje tuto temnou planetu.

Je noc. Tma. Je sám. Nepředstírá. Nikdo není. Jen slova. Slova cítí, jak třesou jeho břicho. Tady není doma.

Jsou tu jiné bytosti, cítí jejich přítomnost. Je těžká, strnulá, pohlcující ,tmavá ...... Ale nemůže s nimi komunikovat. Proto je tak sám.

 Neví co chtějí, a oni neví co chce on. Dorážejí na něj.

Našel jeden verš, který je ten pravý. říká ho dokola, a dokola ... pořád dokola....... cítí jak slova sílí, zavírá oči, 

a odchází na jinou planetu.

S motlitbou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka osmá

Zahradník

 

 

Dívá se z okna a pozoruje žlutou písčitou pustinu.

Jen tu a tam , malý stromek.Půda je suchá, občas zavane malý poryv větru, zvedne trochu prachu a pak ho zase nechá spadnout 

do vyprahlé půdy.

V dálce je vidět hory a za nimi, nad nimi, nad ním, modré nebe poseté drobnými bílými mraky jak peřiny.

Až teď si všímá staršího mužíka. Je tam v té pustině sám. Má v ruce lopatu a hrabe , kope, díru.Sází.

Sází ty malé stromky do vyprahlé, suché, rozpálené země.

Na nedalekém stromě sedí vrána. Krátce zakrákorá, jako by se se staříkem bavila. Ten jen pokračuje v práci. Musí zasadit ještě 

mnoho stromů.

Benjamin se naklání z okna. Je ve druhém patře žlutě namalovaného domu kombinovaného se dřevem v jeho přírodní avšak

 ztmavělé barvě.

Naklání se ještě více, odráží se od parapetu, roztahuje křídla a s houpnutím ve vzduchu se rozlétá k dědovi, skouknout , 

co to vlastně dělá, zblízka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka devátá

Na Hradě

 

Kryštof prochází kamenou starou chodbou, po stranáchu stěn a pod okny jsou kusy jednoduchého černého nábytku.

Kleká na jednu klekačku u velkého okna a dívá se do kraje. Je jaro. Ovocné stromy okolo hradu jsou obsypané květy. 

Za nimi, hluboké lesy a kopce.Velký rybník je skoro u hradních zdí a u něho sedí dívka.Je to jeho láska.On je princ, a ona je 

jeho princezna.

Sedí otočená zády a na kolenou plete a maluje velký ornament na koberec. Je do práce celkem ponořená. Ornament je velmi

 propracovaný a jak vzniká pod jejíma rukama, rozprostírá se a plave na hladině rybníka.

Kryštov by ji chtěl překvapit a tak zkouší kouzlo. Dává ruce k sobě tak, aby mezi nimi bylo místo, jako když chce houkat jako sova,

 s přáním fouká se zavřenýma očima do dlaní a plně soustředěn, otvírá dlaně.

A z nich vyletí, malý hnědý ptáček.

Chvíly přemýšlí a zkouší více barevného. Fouká podruhé a z rukou se mu rodí překrásný barevný zpěváček. Je moc rád že se mu to

 povedlo a posílá malého krasavce svojí milované k rybníku.

Ta se jen otočí, něco broukne a zase se věnuje své titěrné práci s kobercem...

Kryštofovi je to líto. Zkáče z okna a odlétá pryč.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka desátá

O Větru

 

Je večer a probouzí se u okna. Je dokořán a do pokoje proudí čerstvý noční vzduch. Dole a před ním 

tiše přede město s tisíci světly a ruchy. Lidé spí.

Chce tam. Nejdříve zkouší jestli je opravdu za druhou řekou, nadlehčuje se svým zvláštním ůmyslem být nadlehčen. Vzápětí 

je čápem sedícím na okením parapetu a s nevýslovnou radostí se vrhá do hloubky, vystřeluje jako šíp nad město.

Letí, kroutí se, plachtí, a je šťastný. Cítí svobodu.

Po čase spočine opět na zemi a má zas ruce a nohy. Cítí víry. Vítr. Někdo mu říkal, že se nemá točit doleva. 

Je na ulici, blízko lampy. Otáčí se doleva a cítí protivítr. Jakoby vítr byl hmota a on se otáčením jím prodíral. Jako by čas byl vítr, 

a on šel zpět jen otáčením.

Otáčí se, a vítr ho odnáší zpět na první břeh.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka jedenáctá

O zvířeti

 

Enriko je na večírku, kolem chodí lidé, z ničeho nic se objevuje blonďatý kluk. Jde kolem něj a jeho 

se zmocňuje nevýslovná nenávist, mění se v sekundě na velkého zubatého ještěra postaveného 

na zadních a vrhá se na překvapeného kluka, sápe ho drápy jako papír na kusy.

Celý výjev trvá asi deset sekund, a vrčící ještěr stojí nad zohavenými zbytky těla.

Ostatní jsou dávno pryč.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka dvanáctá

O měsíci

 

Stojí a dívá se na temně modrou oblohu posetou hvězdami.Uprostřed obzoru je na ní zavěšený 

zářivý bílý měsíc.Je sám. Nikde nikdo.

Je ticho. Bezvětří. Příjemně chladno. Když se koukne před sebe na zem, je tam bílá zeď vzdálená 

od něj asi padesát metrů.Nejsou v ní vrata ale zeje v ní čtyřmetrová mezera.

S prvu si té zdi moc nevšímá ale pak postřehne, jak se za zdí cosi mihlo. Dívá se co to je a rozpoznává

 tmavou postavu plášti, přecházející sem a tam před branou.

Neuvědomuje si proč, ale soustřeďuje na ni veškerou pozornost aby zjistil kdo to je.

Postava ale zanedlouho zjistí že na ni upírá svůj pohled a zarazí se.

Otočí svou hlavu směrem na Leonarda a chvíli se navzájem měří pohledem.

Netrvá dlouho a postava vykračuje směrem k němu se zrychlujícím se tempem. Leonard nečeká 

a z plných sil se rozbíhá naproti postavě jako by se s ní chtěl srazit a myslí na to že poslední jeho obranou musí být útok.

Postava se přibližuje víc a víc, je z ní cítit podlost a úzkočnost, a to Leonarda ještě více rozzuřuje.Nedá svojí kůži zadarmo.

Když se mají postavy srazit, oba mají velkou rychlost.

K překvapení Leonarda ho černá postava míjí ve zlomku sekundy po levé straně. Cíti jak mu kolem ramene zavál vítr. Přežil.

Nápor z jiného světa, pomyslí si ..... pak mu dochází , co se stalo.

 

Rozklepe se mu břicho.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka třináctá

O spirále

 

Jean jde na návstěvu. Nese bistu hudebníka v životní velikosti. Vychází z výtahu ve třetím patře panelákového domu. 

Vchází do místnosti a nachází společnost mladších i starších lidí. Baví se spolu, všechny zná.

Na zemi nachází fotky na hromadě. Je tam většinou on vyfocený v různých botech. Chvíly si je prohlíží,

 sedí na peřiňáku a kýve u toho nohama.

Přichází žena a říká mu ´´ být tebou tak bych to nedělala.´´

Odkládá tedy fotky a jde poslouchat o čem se jeho známí baví. Pak jdou společne meditovat. Zavírá oči 

a slyší hluboký , příjemný mužský hlas.

Provází ho do..........

 

Přesouvá se prostorem. Obrazy se míjejí před očima a zvuky proudí z různých směrů.

Náhle je tma. Je tma před ním, za ním , vedle něj.

Není však ticho. Přímo za ním se ozývají nelidské skřeky a zběsilý rámus bubnů. Zvuk zesiluje na intenzitě. 

Cítí, že tam byla smrt. Něčí, něčeho, možná jeho.....

Stále se zvětšující hlomoz lidských pazvuků a třeskot bubnů v něm vyvolává strach. Cítí podvědomě 

že kdyby chtěl, mohl by se vrátit a ohlédnout se zpět, znovu prožít jakousi rituální smrt, bolest..........

Náhle zjišťuje že celou dobu pobytu ve tmě se pohybuje dopředu. Prostor je trubka spirály, a jakýmsi 

pocitem vůle posouvá šneka trubky prostoru za sebe ve směru hodinovch ručiček.

Strach z pazvuků a řevu za ním mu dává důvod zkusit se pohybovat rychleji. Pryč. Pryč od té divokosti

 a násilí.

Nepřemýšlí a vystřeluje se raketovou rychlostí vpřed, šnek trubky prostoru se jen protočí.

Nebyl to však prostor kdo byl spirálou.Byl to on. Závit.

První místo kam ho napadne jít, je světlo. Světlo jde z otevřených dveří. Prolétne ztmavlým pokojem

 směrem k přicházejícímu světlu, pootevřených balkónových dveří, panelákového bytu.

Světlo ho zaplavuje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka třináctá a půl

V břiše

 

Armando se ještě nenarodil. Plave si v břiše, nemá absolutní pojem kdo je , co je , co je to kolem za věci. 

Cítí se jen nadnášený, unášený, trochu ospalý, šťastný.......

Náhle do jeho ráje cosi strká. Nejdříve pomalu a pak rychleji. Má tu věc skoro v obličeji. Cítí se znechucen a podrážděn. 

Ta věc je ohyzdná. Zdá se být celkem tvrdá a neustále naráží do jeho prostoru. Co tu ta věc chce?

 Odkud se vzala a kdy zase odejde? Je celý nešťastný..............

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka patnáctá

Řeka

 

Artur sedí s přáteli u zátoky ve tvaru široké dvouproudé silnice která ústí do velmi široké řeky. Jeho přítel 

právě tahá jednu velkou stříbrnou rybu.

Je zaseklá blízko oka ale ještě ho nemá poškozené, Artur pomáhá vyndat háček a pak pouštějí rybu zpět

 do zátoky.

Chvíli se dívá na přátele jak rybaří, a pak jde po pravém břehu směrem k řece. Řeka je tmavá, hnědá a širká. 

Valí se a žbluňká vlnami co nepřevýší pár centimetrů.

Ubírá se po proudu pravého břehu, řeka postupně ztrácí na síle, její proud se kloní doleva a na pravém začíná 

klesat voda, až kráčí po kraji dna , odkud se řeka stáhla do hlubšího řečiště. Mezi pahýly kořenů a stromů, 

rozeznává pohyb. Je to vlnivý pohyb, nepochybně hada. Jak pokračuje dál po proudu, hadů přibívá, 

až je celkem nepříjemné kolem nich procházet. Nejde sám, za nimi kráčí další.

Přicházejí k opuštěnému baráku bez oken a dveří, nedávno tu proudila řeka, takže jsou tu všude kolem 

poházené trámy spadlé střechy, podlahy.......... a všude se vlní hadi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka šestnáctá

O meči

 

Mark kráčí borovicovm lesem podél drátěného plotu, na nějž s matkou narazili kousek před městem. 

Když se ho budou držet, dojdou přímo na tržiště kam mají namířeno.

A jak čekali, zanedlouho vcházejí do mumraje lidí a stánků s všemožným zbožím které přetéká s pultů. 

Mark si nemohl nevšimnut jednoho nože v pouzdře, na němž je velká cedulka s jeho jménem a bývalou adresou.

I po chvíly rozhovoru s prodejcem nemůže zjistit, kde ho dotyčný sehnal. Na kupcův dotaz , jestli neví o někom 

kdo znal Markovu adresu, vzpomíná si na příběh z Luisiany.

Chodíval na procházky sadem s dědou co mu vyprávěl o životě a po čase se s ním natolik zblížil, že mu 

důvěřoval jako svému duchovnímu učiteli. To děda z Luisiany určitě chtěl, aby tenhle starý nůž dostal jako 

pozůstalost a asi neměl jinou možnost jak zajistit předání jinak, než že ho poslal s jménem a adresou.

Nesmlouvavý prodavač však stejně chtěl peníze.

Mark poodešel pár stánků dál, chtěl na nůž zapomenout ale když na něm stálo jeho jméno, 

musel k tomu být důvod a důležitost. Vrátil se tedy k prodavači aby si nůž ještě jednou prohlédl. Vytáhl ho 

z koženého pouzdra a byl překvapený jeho velikostí. Musel to být meč nějakého bojovníka pomyslel si.

 Byl široký a mírně zahnutý.

Na chvíly se dal do řeči s policistou , který měl pod dohledem pořádek na tržišti , ale po jeho ubezpečení 

že za něj bude muset zaplatit aby ho získal, vzdal handlování.

A získat ho přeci musí, jeho učitel si to přál.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka sedmnáctá

Vana

 

Když Paul vešel co chalupy, začínalo se smrákat.

V obývacím pokoji příjemně poskakoval hřejivý oheň v krbu, na plotně se hřála voda na čaj.

Nejméně deset minut už potřeboval na malou, takže do koupelny šel jako první.

Když vykonal svou potřebu a umyl si ruce voňavým jablečným mýdlem, všiml si až teď, že za závěsem ve sprše přestala téct voda.

Zpoza něj vyšla nádherně tvarovaná mladá dívka, orosená kapkami studené vody kterou si pustila na závěr 

a beze stychu přilnula svoje vlahé tělo na Paulova prsa.

ˇˇNikam ještě nechoď , zůstaň tu chvíly se mnouˇˇ pronesla šeptavě a přblížila své chvějící se rty k jeho.

Ani už nevěděl kolik pozic vystřídali, avšak když ji miloval od zadu stojící ve vaně, začal se blížit jeho orgasmus.

 Byl stále vzrušenější a tu si povšiml, že jak vzrůstá jeho napětí, rozlévá se mu pod nohama ve vaně kaluž démonické krve.

Vyzkoušel několikrát zpomalit a pak se zas k orgasmu přiblížit, ale vše se opakovalo v nezměněných rytmech.

 Přestal tedy kopulovat a díval se na krev ve vaně. Trochu zlostně a direktně do ní plácnul otevřenou dlaní 

a zaklel ˇˇZmiz !!!ˇˇ.

Voda s krví se pomalu stáhla do stěn bělostné vany.

 

 

 

Stál tam nahý, sám, koukal se do půlnoční krajiny

přes mřížované dřevěné okno. Na dlažkách , kterými bylo okno obloženo, hořela žlutá svíčka..........

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka osmnáctá

Zátah

 

Hanz si nevyšel s kamarády už nějaký ten pátek a už skoro zapomněl jaké to je, bavit se v ulicích města.

Dnes ale bylo ve městě divné pozdvižení. Než stačil dojít s přáteli do oblíbené restaurace v centru, 

potkali řadu vojáků stojících v úzkých rozestupech po levé straně silnice táhnoucí se do dálky, snad přes 

celou obec.

Měli na sobě strohé zelené vycházkové uniformy, v rukách drželi pušky a zdálo se, jakoby vyčkávali na nějaký rozkaz.

Hanz společně s kamarády procházeli kolem nich, nechtěli se nechat odradit, asi to bude nějaké to cvičení, 

vojáci rádi cvičí.

Muži v zeleném si jich nejprve nevšímali, ale než došli kam chtěli, zahradili jim cestu, sebrali je a zavřeli 

do místnosti bez nábytku.

Čekalii a čekali. Nic se nedělo. A když čekali přes hodinu, Hanz se probudil.

ˇˇPojďte, nebudeme přeci tady čekat na smrtˇˇ řekl a vstal.

Mávnul rukou a otevřeli se zamčenédveře, prošli kolem vojáků kterým otočil zrak jiným směrem, změnil ulice 

v průchodné a nakonec změnil celé město.

Teď to byl jeho svět, svět který ovládal. A přátelé šli za ním.....

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka devatenáctá

Válka

 

Byli všude kolem něj. Malí pomalu se pohybující věci které ztratili svůj význam a teď jen tiranizovali okolí.

Frederic sebral své poslední síly a vrhl se ně holíma rkama. Kupodivu boj netrval dlouho a patro v kterém teď byl , 

stalo se pohřebištěm těch nehodných strojů jenž vzali osud do svých rukou.

Pár lidí co přežili jejich výpady postávali v hloučku kolem něj.

Frederic věděl , že tohle byli slabší protivníci, oproti těm , co na ně čekají v hlubších patrech.

Nastoupili do nákladního výtahu a vmáčkli so do studeného železného prostoru plni naděje ve výtěztví.

Jak projížděli kolem pater, zubaté ošklivé kreatury doráželi přes škvíry mezi plechy oddělující je od výtahu 

a Frederic měl plné ruce práce aby je stačil odhánět a tu a tam propíchnout jejich duši dlouhým špičatým 

železem které našel v prvním boji. Zjistil, že když potvory píchne do váčku naplněného jakýmsi životodárným 

plynem, stroje okamžitě umřou, což mu ušetřilo energii pro boj s dalšími.

Konečně dorazili do posledního patra v přízemí.Byla to dlouhá temná ulice zužující se v dálce do černého tunelu. 

Všude byl klid. Nebyli tu obránci, ale ani útočníci. Pouliční lampy tiše svítili na svá teritoria, mohlo být tak

 dvě hodiny ráno. Frederico sedl na dlouhou koženou lavičku a dívka co znal dost dlouho ale nikdy s ní nebyl v bližším 

kontaktu si mu sedla na klín. Byl právě v rozhovoru se svým spolubojovníkem, když mezi řečí 

pochválil její malý zadeček. Neřekla na to nic, jen se pousmála. Hlavou mu proběhlo jestli jí má pochválit i hezké poprsí,

ale nevěděl, jestli to už není moc osobních věcí najednou.

K jeho překvapení poodešla, pak se k němu obrátila a začala se s ním mazlit a líbat.Vydrželi by to celou věčnost,

 když by jeho přátelé nezačali křičet na poplach.

Vyskočil a běžel směrem zůžení, popadl zbraň která se válela na zemi, byl to dlouhý zahnutý železný 

klacek na konci s vysouvatelným krátkým ostřím.

Přiběhl do blízkosti tunelu , zastavil se a zaposlouchal. Z druhé strany bylo slyšet výkřiky a dupot nohou. 

Mezi tunelem a jím bylo prostransví poseté křovinami, a do něj vběhlo cosi připomínající lidskou postavu držící 

před sebou červený lemovaný praporek. Vzápětí za ním vyběhli dva zbrojnoši s meči , postavu doběhli 

a zasadili ji nemilosrdně několik smrtelných ran.

Frederico nemusel ani zasáhnout. Zandal tedy své ostří na konci klacku hodil si ho na záda a došel 

k udýchaným a vcelku vyčerpaným pronásledovatelům =spojencům.

V krátkém rozhovoru zjistil že dotyčnou postavu vytvořili jako karetní automat ale že zdivočel 

a ohrožoval je na životě. Měli obavu že by mohl někomu ublížit a tak ho začli honit a dostali se 

až na druhou stranu.

Také Fredericovi začli vyprávět o stavu bojů na druhé straně, a že věci začínají být složitější než před tím.

Ani nestačili dokončit rozovor a v tunelu se objevil průvod mužů a žen, vedený starším ve žlutém baloňáku.

Průvod se zastavil a usedl vlevo na dlouhou lavici vedoucí do útrob jeskyně. Obránci v čele s Fredericem 

přišli blíže a posadili se na stranu pravou.

Frederico se pustil do sporu se starším mužem v čele, protože o jedné dívce v jeho družině měli ostatní obránci

 pochybnosti, jestli to není cyborg.

Muž ve žlutém začal Fredericovi spílat a začal se nad něj povyšovat což Frederikovi hnulo žlučí, vytasil břit 

na své holy, skočil na chlápka, chytil ho pod krkem a důrazně mu pohrozil, že jestliže nedokáže prokázat 

že dívka je člověk, nebude puštěn dál ani jeden člen jeho družiny.

Když muže pustil, ten začal ještě více vyhrožovat silou a že ho rozseká jestli se s ním dá do křížku, 

že Fredericovo podezření na podvod ještě více vzrostlo a nemínil ustoupit ani kdyby se na něj vrhli všichni z té dědkovo skupiny. 

Po všech těch bojích se stroji přeci nepustí další jen tak v klidu do zázemí aby 

později pozabíjel nevinné a bezbrané.

Dívka jen seděla s hlavou v dlaních a tiše vzlykala.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka dvacátá

Oceán

 

Nálož měla vybuchnout každou chvíly. Přemýšlel kam by se rychle schoval, když tu minul krychlový otvor mezi haldou 

starého železa nahromaděného až ke stropu hangáru zatopeného průzračnou vodou.

Sergej udělal pár temp a vplaval do úkrytu. Za sebou založil silnou plexisklovou desku již prostor zase uzavřel.

O pár setin sekundy později zaduněl ve vodě výbuch těžké trhaviny a nebýt plexiskla tlaková vlna by 

ho odrmštila na stěnu budovy.

Vylezl z vody a stanul na žluté písčité pláži kde se mu naskytl výhled na odpoledním sluncem ozářené nebe , 

oceán a duny písku.

Vanul jemný vítr, vzduch voněl solí a létem.

Na břehu v dunách směrem ke slunci byli zpola zasypané čtyři zlaté gigantické koňské hlavy, obydlí původních 

obyvatel této planety. Hlavy měli pootevřené tlamy a rozšířené nozdry,

velké skleněné oči jako okna, mohutné hřívy byli vymodelovány jakoby větrem rozevláty směrem od moře.

Pod pískem který končil u jejich šíje bylo možné tušit podzemní obytný komplex.

Bylo ticho. Oceán dorážel na břeh stále novými a novými pomalu se překlápějícími a pěnícími vlnami 

v nekonečně opakujících se cyklech. Monumentální domy odráželi paprsky slunce a blýskali mu do očí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka dvacátá první

Detektívka

 

Další oběť.

Oskar je na místě činu společně se svým nevidomím dítětem a ženou. Místo vypadá celkem neútulně, 

je v prvním patře omšelého baráku s opadanou omítkou, skoro bez nábytku.Je tu plno lidí a tak se Oskar 

rozhodl že už je načase odejít a tak sestupují po navlhlých schodech staré stavby, vycházeji na ulici a nasedají

 do malého kombíku.

Dceru usazují na zadní sedadlo. Oskar se ohlíží jestli je vše v pořádku a vyrážeji do ulic ztmavlého města.

Nejedou dlouho když se dítěti začne chvět břicho=předzvěst nebezpečí. Ze zavazadlového prostoru 

za sedadlem začíná vylézat postava s bílou ošklivou tváří v černé kápi, a objímá dcerku, která jen tiše sedí ani nedutá.

Když Oskar zjistí ve zpětném zrcátku co se děje, strhne auto ke krajnici, shodou okolností u benzínové pumpy.

Všichni vystřelí z auta, i dceři se podaří vymknout se spárů oplzlého útočníka, Oskar skočí k postavě a dává 

ji na lopatky. Sundavá ji kápi a masku, zjišťuje že je to černovlasá hezká dívka , která se začíná bát a brečet.

Oskar mává na projíždějící policejní auto, Které se obrací a přijíždí k pumpě.

Když Oskar vytahoval postavu z auta, trochu jí nandal, a teď leží dívka s vlnitými vlasy v jeho klíně,a šeptá 

že je jí to líto, že patří do jakési organizace a že nic před tím ještě neudělala, tohle měl být její první únos.

Oskarovi je té dívky líto, cítí se s ní spřízněn.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka dvacátá druhá

Bitva / cvičení

 

 

Tom Cruise má v ruce svítilnu a zalézá do díry v podlaze, Jonáš má v ruce jinou a snaží se mu posvítit na cestu.

Budova vypadá nakloněná jako po zemětřesení, hledají podle zvuků oběti co přežili a jsou někde uvíznuté. 

Tom zalézá hlouběji a hlouběji pod podlahu a nalézá další otvor vedoucí do sousední místnosti nepřístupné z jakékoliv

 jiné strany. Za Jonášem postává ještě celý tým záchranářů ale do díry leze sám a když Tom potřebuje svítit 

ještě do hlubší díry, Jonášovi se nejdřív vůbec nechce riskovat zasypání pro nějaké zvuky, co vůbec nemusí

 patřit žádné osobě.

Po krátkém bloudění v útrobách stavby, vylézá Jonáš za zdí jednoho baráku a když se koukne za roh, uvidí

 partu vojáků za pytlemi z písku, kteří na něj okamžitě spustí palbu, jen tak tak stačí uskočit zpět za budovu. Zanedlouho

 zjišťují že na druhé straně je to poměrně stejné a tak když vidí zákopy před sebou, hbitě do nich 

skočí. Vedle v zákopu jsou němci a jeden po něm hází dýmovnice poté, co Jonáš po něm hodil jeden útočný 

a jeden obranný granát a přitom se netrefil.

Dým je okolo že nevidí na krok a tak když spatří neobsazený tank nepřítele, hbitě do něj naskočí a rozjede se 

na plné pecky bojištěm, rozbije pár domů, přejede velké digitální hodiny na svahu kopce na němž se bojuje,

přičemž se málem převrátí.

Pak jede dál a náhodně vletí do velké jámi v zemi, kde už se tank ani nehne.

Po bitvě dostává za ukořistěný tank vyznamenání a zjištuje, že ten celý cirkus byl jen cvičení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka dvacátá třetí

Undeground railway

 

Dopisovatel zvolil nevšední cestu jak si získat důvěru vzbouřenců. Předstíral že nemá nohy a nechal se nosit 

všude v dřevěném sudu. Jeli celkem dlouho po kolejích co už něco pamatovali, náhle zastavili v tunelu , jenž 

měl vysoké stěny z vápence .

Pak se otevřela levá strana skály s utajeným vjezdem do tábora. Vlak s několika osobními vagóny zajel do 

blízkého provizorního nádraží, aby zde vyložili všechen náklad. Po té se vlak vrátil na své koleje do tunelu a pokračoval dál, 

aby nevzbudil podezření provozovatelů.

Po táboru pátrala armáda už dlouho. A když se dopisovatel do něho dostával, nevěděl že je sledován. Takže 

aniž by je úmyslně prozradil, přivedl pozornost vojáků k tunelu.

Byla to otázka pár telefonů ve vedoucích pozicích a na tábor se řítila armáda. Proti přesile nemělo cenu bojovat,

 a navíc, prozrazením tábora padla možnost se schovat , takže po vpádu vojáků do tábora skrze tajný vchod 

z tunelu nezbývalo než vzít nohy na ramena. Partyzáni byli většinou ženy, a ty se rozutíkali do skal ležících za ležením. 

Mezi pískovci byli nesčetné stezky, v nichž se dalo dobře ztratit. Některé ženy měli další únikové 

prostředky, jako malé padáky.

Jedna podala padák i dopisovateli , jenž už nepředstíral že nemá nohy a utíkal co mu síly stačili. Žena roztáhla padák,

 který vůbec nevypadal že jí unese, ale když z nenadání zafoukal silný vítr, vznesla se do výše a zmizela s nadějí na trvající odboj.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídka dvacátá čtvrtá

Mlha

 

 

Hynek se zdržoval v autě jak nejvíce mohl. Vystoupit se mu totiž do té mlhy nechtělo. Bylo to jako ze špatného romanticko-hororového filmu. 

Pole, nedávno zorané, zahalovala kupovitá mlha jenž se poryvy větru trhala na velké kusy.

Táhla se při zemi asi do výšky dvou průměrných lidských postav, takže cesta v pozadí, která měla podél svých vyježděných brázd 

vysazené stromy, poskytovala tu a tam pohled skrze roztrhanou mlhu na koruny spících stromů,

které shodili své listí už před dlouhým časem.

Osoba vedle stojící po jeho pravici se mu něco snažila vysvětlit, ale to už se z bílého mlíka před ním vynořila známá tvář dívky,

 jedoucí na vlkokoni, a ještě jednoho táhnoucího po levici. Bez sedla. Bez jezdce.

Nemohl se na ta zvířata vynadívat. Malé štíhlé papuly, supící po rychlém běhu, šedivou dlouhou střapatou srtst, silné tělo...... 

ani si pořádně nevšímal , co mu ta dívka chce říct.

Vystoupil nakonec z auta, vzal do rukou papulu vlkokoně a požmoulal ji tak , jak se jim to líbí, nasál vlhkou studenou mlhu 

do svých plic, a vyrazil. Ten zámek co mu o něm říkala Andrea by měl být někde vlevo za tímhle polem. Hynek šlapal cestu 

mírně rozblácenou zemí, vedle něj dva vlkokoni i s jejich majitelkou. Zvláštní na tom bylo to, že i přes všechnu, dalo by se říci 

nepřízeň počasí, mu bylo dobře. Něco ho hřálo. Něco. To něco co přichází z radosti z nově objevovaného, nově prožívaného, 

nového neznáma.

Hynek už se trochu znal, takže tohle něco ,to něco, vyhledával, aby byl alespoň trošku, trochu štastnější, když jeho cesta, 

měla smysl jasnější.